Je mi z toho všeho moc velké smutno. Člověk už skoro padesát let čeká, že se lidi začnou nějakou "společenskou evolucí" byť třeba pomalu, ale měřitelně měnit - a ono je to naopak čím dál horší. Nikdy jsem si nemyslel, že začnu ztrácet solidaritu se svojí rodnou zemí, ale bohužel k tomu čím dál více inklinuju. Zejména, když se neudržím a začnu nahlížet (nebo nedej bože dokonce přispívat) do nějaké internetové diskuse. Už jsem kdysi napsal, že češi jsou podle mě nejzakomplexovanější národ na světě - a i když jsem za to pokaždé sklidil jenom nadávky a hezkou řádku pěkně "plnotučných" označení, prostě si za tím musím stát.
Problém našeho národa je, že byl a je vychováván v černobílém stylu. Buď jsi Sparťan, nebo Slávista. Losna, nebo Mažnák. Zeman, nebo Drahoš. Babiš, nebo Fiala, antivaxer, nebo ovce. A ten kdo není to co ty - tedy je ten druhý, tak je debil, idiot, blbeček a zaslepenec. Nic mezi tím se nepřipouští a hlavně neodpouští. Nejsi s námi bezvýhradně ? Tak jsi proti nám - i když nesouhlasíš ani s tou druhou skupinou. No a ty dva tábory jsou nějakým zvláštním řízením přírody vždycky skoro půl na půl. Je tedy docela logické, že nikdy žádná skupina nevyhraje na plné čáře tak, aby tu druhou - řekněme sportovní hantýrkou - deklasovala a zároveň nikdy nemůže dojít ani k žádnému koncensu, protože remíza se prostě nepřipouští. Byli jsme v tom takto vychováni a vychováváme tak bohužel i svoje děti a dokonce jsme schopni ty vlastní děti vydědit, pokud by se snad názorově přiklonily k opačnému táboru.
Boj s koronavirem je něco docela nového. Ne snad z medicinského hlediska - středověké kapitoly z dějepisu jsou prošpikovány morem a cholerou, epidemie španělské chřipky měla před sto lety prý více obětí, než celá krutá první světová válka. Nové je to v tom, že jsme začali žít v bláhovém opojení z technologického pokroku s pocitem že moderní věda a technika si dokáže - snad kromě nesmrtelnosti (zatím) - poradit se vším. A toto vědomí v kombinaci s totálním zmenšením rozměrů zeměkoule, tedy globalismem, moderní dopravou a absencí hranic - zapůsobilo asi tak, jako když Hitler kdysi napadl Rusko. Jako když kuna vpadne mezi pokojně hřadující slepice, propadl svět najednou panice a děsu nad tím, že se objevil nečekaný nepřítel, na kterého nebyl nikdo připraven a který naši udatnou obranu zkosil během prvního dne ofenzívy.
V takových situacích existuje jenom jediná možnost záchrany. Rychlé vzpamatování se, rychlá a efektivní koncentrace sil a hlavně naprosto jednotné a rozkazy bezvýhradně poslouchající vojsko. Klidně můžeme zůstat u toho Hitlera. Už nějakých osmdesát let nás historikové, romanopisci a učitelé přesvědčují o tom, že nás všichni zradili, jinak že bychom se bývali bránili. Jenomže stačí se podívat do dobového tisku a uvidíme, že to tak jednoduché nebylo. Jednota lidu a jeho odhodlání k obraně republiky byla deklarovaná, ale ve skutečnosti ne tak jednotná. Částečně samozřejmě kvůli národnostním poměrům, částečně opět jako vždy díky politikařenáí nejrůznějších obskurních spolků - ale i zavedených politických stran. Neustálá jednání, audience, komise, zákulisní machinace ve výsledku to lidové nadšení skoro uhasily a neschopnost domluvit se svorně na nějaké zásadní a jednotné akci měly za následek to, že jsme mnichovský diktát potupně přijali a bezvýhradně ho naplnili. Srovnejme to například s Anglií, která poté, co Hitler projel Evropou jako kuželníková koule "do plných", zůstala jeho prakticky posledním lokálním protivníkem a velmi reálně jí hrozila přímá německá invaze (dopodrobna naplánovaná operace Seelöwe). Nový premiér Churchill, který byl jinak něco mezi Kalouskem, Zemanem a Babišem, známý intrikán a politik nevalné pověsti si stoupl na stupínek a pronesl zásadní projev o tom, že své zemi nemůže slíbit nic jiného než krev, pot, slzy...a vítězství. Celá země se bez řečí a bez politického lavírování semkla dohromady, zatnula zuby a v rámci letecké bitvy o Británii dala milému Ádovi na prdel tak, že ho chutě na případnou invazi rychle přešly.
Nyní jsme ve stejné situaci. Virus je tady a sám od sebe neodejde. Nikdy jsme s ním nebojovali a tak nevíme, jestli strategie kterou máme k něčemu bude. Zbraně jsou omezené a i když zdá se zdárně fungují, nikdo neví jestli protistrana nevyvine nějaké ještě lepší wunderwaffen a nenapadne nás znovu s ještě větší silou a efektivitou. Máme teď v podstatě jenom vakcíny. Evidentně účinné a vzhledem k stamilionovému nasazení bez AKTUÁLNÍCH vedeljších účinků. Jistě, nemůžeme zaručit že se za deset let náhle třeba neobjeví u očkovaných nějaké zdravotní potíže - to riziko je sice mizivé, ale existuje. Bohužel opravdu nic lepšího teď nemáme. Některé konspirační teorie a některá zdůvodnění odmítání očkování jsou do nebe volající - ale mnohá další se určitě pochopit dají - koneckonců tělo a život máme každý bohužel jenom jedno a tak je logické (a vlastně i správné), že se o oboje bojíme. Ale jsou věci, kde jednotu a odhodlání s virem opravdu zatočit, prokázat můžeme. Máme nějakou vládu, kterou jsme si demokraticky zvolili. Nemusíme ji mít vůbec rádi (je jedno, jestli tu odcházející, nebo tu přicházející) a o jejích nařízeních můžeme mít pochybnosti. Můžeme diskutovat o tom, jestli třeba návštěva vánočních trhů se skleničkou přeslazeného svařáku představuje větší riziko nákazy, než návštěva Kauflandu. Můžeme být naštvaní, že bez certifikátu (jehož platnost se stále mění a upravuje) se legálně nedostaneme ani na oběd. Můžeme nadávat, že se nám s rouškou mlží v obchodě brejle. Ale přes to všechno bychom všechna oficiální vládní nařízení měli RESPEKTOVAT a dodržovat.
Protože jinak nám kvůli nekonečným hádkám, diskusím a švejkování nezbude čas ani energie na boj s nepřítelem. Budeme se v tom nekonečném utahování a povolování všeho možného plácat klidně dalších deset let a budeme se zase hádat, nadávat si, obviňovat dílem vládu, dílem opozici. Zkusme konečně alespoň jednou v životě přestat koukat na barvy dresu, zkusme přestat vidět na svých názorových odpůrcích jenom chyby a chytněme provaz za jeden konec. Když to ten správný nebude, začneme tahat za ten druhý. Hlavně ale vždycky všichni jenom za jeden.
