Ten mlýnek jsem strašně chtěl. Bylo mi šest pryč a byl jsem dospělý. Mimina totiž kafe mlít nemůžou - ale já to čerstvé privilegium měl, protože už jsem dokázal přeprat vzdorující kávová zrnka kličkou babiččina mlýnku. Ono se to špatně popisuje, obrázek by byl lepší, jenže tenkrát ještě telefon kromě cvrdlikavého otočného číselníku a sluchátka s kroucenou šňůrou neměl nic, ani jediný objektiv a dvanáct snímků na filmu staré Flexarety si strýc Pepa schovával pro mnohem reprezentativnější události. Takže bohužel žádná fotka neexistuje. No prostě - nebyl to mlýnek, byl to architektonický skvost, ve kterém se snoubilo baroko s gotikou a přísným funkcionalismem. Dřevěná, třešňově červená lakovaná skříňka byla nahoře zakončena lesklou mosaznou bání s šoupacím otvorem, podobným jako jsou na dveřích vězeňských cel a jako had zatočenou litinovou kličkou s bambulatou bukovou úchytkou. Do otvoru jste odsypali trochu z pytlíku kávy STANDARD, mlýnek stiskli mezi kolena a začali obřadně a patřičně důležitě točit klikou, dokud všechen odpor nepolevil a poslední zrnko se s vrzavým vzdechem neobrátilo v prach. Pak už jen stačilo dole vysunout šuplík a do nosu vás udeřila jedna z takových těch vůní, které už jste sto let necítili, ale které stejně nikdy nedostanete z hlavy.
Babička Emilie bývala hraběcí kuchařkou na zámku v Lukách a i když potom pana hraběte odvál čas a hněv pracujícího lidu, nikdy jí nepřestala být. Bylo nepředstavitelné, že by snad někdy šla do obchodu a koupila hotové těstoviny. Práh její kuchyně by nikdy nemohl ve zdraví překročit elektrický robot, který už jinak v oněch sedmdesátých letech úspěšně zkolonizoval většinu českých domácností. Proboha, k čemu takový velucifér ? Na všechno jsou přece mlýnky ! Měla jich snad osm, vyrovnané ve špajzu na stěně, jako královskou (vlastně hraběcí) gardu. Jeden na mák, druhý na maso, další na čokoládu… Ten na kafe nebyl ve špajzu, ale dlel v kuchyni na poličce s chrchlavým lampovým rádiem, které ten večer o šesté právě ryčně vyřvávalo melodii znělky "Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok !" Babička si olízla prst a zkusila, jestli je žehlička, do té doby spokojeně spočívající na rozpálené peci dostatečně nahřátá, pokropila svoji čerstvě vypranou noční košili jako farář svěcenou vodou hříšníka a spokojeně pobrukujíc rádiu jako každý den kontrovala lidovým - "Dejte nám chlebá, dejte nám chlebá, mý mámé hláááád !". Byl to neměnný rituál a znamenalo to, že i tento den, je při vší své bídě svět pořád ještě docela v pořádku.
Dotočil jsem klikou, vysypal obsah šuplíku do babiččina oprýskaného modrobílého bucláčku a ... "Babí, já bysem ten mlejnek moc chtěl". Posunula si brejličky na nose, usmála se a povídá "Neboj, však až umřu, tak bude tvůj". Chvíli jsem tuto přímou, ale přece jenom trochu nejasnou informaci zpracovával a vyšlo mi z toho jediné - další otázka : "A babí ... kdy myslíš, že bys asi tak mohla umřít ?". Položila žehličku zpátky na pec, třepla mi pohlavek, který byl stěží víc, než mateřským pohlazením a už celá rozesmátá mě chytla do náručí. "Ty seš panečku takovej mudrc, viď ? Však neboj, dočkáš se..." A secesní nástěnné hodiny, které každé ráno natahovala rezavým klíčkem, což byla další meta, k níž jsem toužil dospět, najednou jakoby zvolnily svůj kvap a polínka v peci tiše praskala, když nenasytný oheň v některém z nich natrefil na kapku smůly. Bucláček kouřil a marnotratně voněl vedle plechu se štrůdlem, pocukrovaným až hanba, zprávy ze socialistického tábora vystřídali pánové Hajaja a Brodský - a všude bylo tolik tepla, klidu a míru, že se vám najednou na rozvrzaném otománku u dveří pod starou vestou z králičí kůže začaly samy od sebe zavírat oči...
Dočkal jsem se. Byl zase zimní večer a statečný milicionář v rádiu pořád ještě kladl levou nohu napřed - i když teď už ne ve svítící lampové bedýnce, ale v maďarském tranzistoráku. Řekli mi, že babička umřela. Bylo mi třináct. Byl jsem dvakrát starší, dvakrát dospělejší, ale myslím, že ve skutečnosti teprve tehdy skončilo moje dětství. Ten starý a směšně nemoderní svět ručně dělaných nudlí, v hrnci vyvařovaného prádla a doma vyráběného mýdla. Kachlová pec s porculánovými úchytkami vzala o půl roku později za své pod náporem dvou statečných krumpáčů, a ten MŮJ mlýnek ... ten prostě kdesi věrolomně zmizel, jakoby snad pacholek tenkrát vůbec nebyl u toho, když mi ho babička slibovala.
Stokrát jsem si od té doby vzpomněl na svoje nevinně hloupé dětské uvažování a stokrát si říkal, že kdyby to šlo, sednu na vlak a pojedu - klidně s deseti přestupy a klidně vestoje v uličce - až do přístavu u Podsvětí. Shodím z ramenou modrý ruksak, vytáhnu z něj naleštěný kafemlejnek, nastavím ho kalnému zraku převozníka Chárona a řeknu, že tenhle poklad vyměním za pět minut se svojí babičkou. V očích mu zasvitne, ale ovládne se. Vysměje se mi. Bude vrtět hlavou. Bude tvrdit, že to nejde, co svět světem stojí. Bude sprostě nadávat, bude mě proklínat, bude vyhrožovat a bude skřehotavě smlouvat jak izmirský trhovec - jenomže malý kluk, který v duši každého starce tajně dříme, sžíravé touze zatočit si tou klikou tvaru labutí šíje stejně nedokáže odolat a nakonec podlehne. A zatímco ve stínu zšeřelého mola budou jeho třesoucí se ruce dychtivě hladit mosaznou báň mlýnku jak boky padlé ženy, já zabořím svoje najednou bůhvíproč slzami ztěžklé oči do staleté seprané zástěry, zašeptám „Babí, víš…chybíš mi…“, ona mi položí ruce do vlasů a všechny ty složité věci a nespravedlnosti, pod jejichž nekonečnou tíhou občas každý tolik klopýtáme, se vznesou kamsi nad obzor, kde se s tichým prsknutím smolného polínka rozplynou v obláček dýmu.
Je zase zimní večer, já píšu tyhle řádky a jsem dospělejší už skoro osmkrát. Mimina mlít kafe nemůžou. Mimina ale mají babičky. Tisíc mlýnků, tisíc vlaků, tisíc Cháronů a tisíc spořících účtů nám ten čas a ty vzácné lidi, které jsme potkali, nevrátí. Občas z toho na nás leze nostalgie a smutek. A přitom každý z nás má určitě - někdy úplně blízko - někoho, kdo by mu stejný pocit domova a pořádku dokázal alespoň na chvíli vrátit. Jenom to nevidíme. Bereme to jako samozřejmost. A dost možná, že občas dokonce přemýšlíme, jak dlouho bude trvat, než nějaký ten mlýnek, na který si děláme zálusk, bude k mání. Někdy nás naši blízcí štvou - připadají nám staří, nemoderní, náladoví, tvrdohlaví a dětinští. Možná jsou ale jenom osamělí a cítí se v tom cizím a uspěchaném světě ztracení a nepotřební. Možná čekají se svýma vrásčitýma, ale pořád stejně laskavýma rukama, že se k nim přece jenom zase jednou přijdeme vybrečet do zástěry.
